Olovnatá běloba a její úloha ve vrstvené olejomalbě.


Proč je na vrstvenou techniku nejlepší olovnatá (kremžská) běloba? Odpověď na tuto otázku nalezneme v knize Bohuslava Slánského, Technika v malířské tvorbě.

Bohužel hned na začátku článku musím začít ne příliš dobrou zprávou: Díky EU je výroba a distribuce olovnaté běloby a pigmentu v současné době zakázána. Na trhu je dostupná jen jako přípravek pro restaurátory, se zvláštním povolením od Ministerstva ŽP. Nicméně je stále možnost opatřit si tuto barvu v některém zahraničním obchodě. Např. u RGH Artists Oil Paints.

 
 
Cituji: Olovnatá běloba. Tato běloba je svým chemickým složením zásaditý uhličitan olovnatý (2 PbCO3. Pb(OH)2). Její kvalita závisí na poměru obou složek. Samotný uhličitan olovnatý má příliš hrubé zrno, malou krycí mohutnost a nepodporuje schnutí oleje. Běloba má tím výhodnější vlastnosti, čím je obsah Pb(OH)2 větší. Za optimální poměr se považuje 35 % Pb(OH)2. Do obchodu přichází jako bílý prášek, sice jemný, ale poněkud zrnitý. Druh vhodný pro uměleckou tvorbu se označuje "kremžská běloba". Olovnatá běloba se již od antiky získává působením par kyseliny octové na olovo, a proto obsahuje malé množství olověného cukru (zásaditého octanu olovnatého), který se prozrazuje nakyslým pachem. Přesahuje-li jeho přimíšenina 1 %, je škodlivá (taková běloba s olejem více žloutne), lze ji však z práškového pigmentu vymýt vodou.

Za nejvýznačnější vlastnosti olovnaté běloby lze označit velkou barvicí a krycí mohutnost a také reaktivnost s olejem. S olejem, jehož spotřebuje 7 až 13 %, na vzduchu záhy tuhne, a to nejen na povrchu, nýbrž v celé vrstvě; je proto nepostradatelná při přípravě olejových podkladových nátěrů a při technice olejomalby ve vrstvách, zejména v podmalbě, která dobře přijímá další barevné vrstvy i lazury (jež se s ní snadno spojují a nerozpraskávají). Je také vhodným pigmentem pro přípravu olejových podkladů. Na olej působí jako slabá zásada; při jejím schnutí vzniká malé množství olovnatého mýdla, které ještě urychluje průběh schnutí. Tuto svou schopnost přenáší běloba i na, ostatní barvy, s nimiž je smíšena. V čistém ovzduší odolává olejová olovnatá běloba výborně vlivům povětrnosti a působení vlhkosti, její vrstvy zůstávají elastické po dlouhou dobu a dobře lnou k podkladu.

Má však i některé nedostatky. Je prudce jedovatá: třeme-li ji, musíme dbát, aby se její prášek nerozvířil. Jsou známy případy těžkých otrav tímto pigmentem. Ve tmě způsobuje zežloutnutí oleje, to však na světle opět zmizí. Čerstvě namalovanému obrazu, který zežloutl, poněvadž byl delší dobu obrácen ke zdi, se vrátí původní kolorit po několika dnech na silném denním světle a po několika hodinách na přímém světle slunečním. Působením sirovodíku olovnatá běloba nejprve zhnědne a posléze úplně zčerná; k této změně dojde jen tehdy, nebyla-li dostatečně pojena, tedy v akvarelu, pastelu a u kvaše. Její ztmavnutí můžeme odstranit peroxidem vodíku, který změní černý sirník olovnatý v bílý síran. Na olejomalbách a silně pojených temperách se však takové zčernání nevyskytuje.

Teoreticky vzato, mohou látky obsahující siru (kadmium, ultramarín, rumělka, litopon) přivodit zčernání olovnaté běloby. Kupodivu dlouhodobá praxe a naše poznatky o tomto pigmentu na malbách středověkých až barokních tento předpoklad nepotvrzují. Projdeme-li galerii, zjistíme, že světlé části obrazů - a ty jsou až do poloviny 19. století bez výjimky malovány olovnatou bělobou - se zachovaly v dobrém stavu, často dokonce v nejlepším z celého obrazu. Pasty olovnaté běloby vzdorovaly celkovému ztmavnutí i na obrazech, jejichž podklady jsou tmavé, zatímco jiné barvy menší krycí schopnosti na takových podkladech často ztemněly. Kromě toho jsou pastózní reliéfní nánosy této běloby na malbách starých mistrů ve srovnání s jinými barvami méně rozpukané a nemají sklon k odprýskání. Olovnatá běloba zaujímá v celém vývoji malby od antiky až hluboko do 19. století důležité místo. K tomu je třeba ještě připojit, že se velmi dobře zachovala na italských malbách 14. a začátkem 15. století, malovaných temperou, i když základem italské tempery byl tehdy vaječný žloutek, obsahující síru. Olovnatá běloba je materiál neobyčejně poddajný a tvárný: buď jako subtilní souvislý povlak, vytvářející nadmíru jemný plastický reliéf na malbách gotických a raně renesančních, nebo jako pasta zpracovaná v kompaktní vrstvu s povrchem leštěné slonové kosti na obrazech renesančních, nebo konečně jako pastózní nánosy na malbách barokních a rokokových, oživené osobitým rukopisem. Na obrazech rozmanitých slohových období se s ní setkáváme v nejrůznějších formách technického použití.

Výrobu olovnaté běloby působením octových par na olověné destičky popsal ve 4. století před n. l. Theofrastos, v 1. století n. l. Plinius a Vitruvius. Od středověku je její výroba uvedena ve větším počtu technických spisů. Ze všech těchto záznamů vyplývá, že se výrobní proces minulých dob celkem nelišil od novodobých způsobů holandského a kremžského. Teprve v posledních desetiletích došlo k podstatné změně. Novými výrobními postupy se získává velmi čistý pigment se značně jemným zrnem, dobrou barvicí vydatností a krycí mohutností.

Dnes ubylo olovnaté bělobě na významu. Často se nahrazuje bělobou titanovou nebo zinkovou, při přípravě podkladů a pastelů také litoponem.

 


 

Comments

Popular Posts