Olovnatá běloba a její úloha ve vrstvené olejomalbě.
Proč je na vrstvenou
techniku nejlepší olovnatá (kremžská) běloba? Odpověď na tuto otázku nalezneme v knize
Bohuslava Slánského, Technika v malířské tvorbě.
Bohužel hned na začátku článku musím začít ne příliš dobrou zprávou: Díky
EU je výroba a distribuce olovnaté běloby a pigmentu v současné době zakázána. Na
trhu je dostupná jen jako přípravek pro restaurátory, se zvláštním povolením od
Ministerstva ŽP. Nicméně je stále možnost opatřit si tuto barvu v některém
zahraničním obchodě. Např. u RGH Artists
Oil Paints.
Cituji: Olovnatá běloba. Tato běloba je svým chemickým
složením zásaditý uhličitan olovnatý (2 PbCO3. Pb(OH)2). Její
kvalita závisí na poměru obou složek. Samotný uhličitan olovnatý má příliš
hrubé zrno, malou krycí mohutnost a nepodporuje schnutí oleje. Běloba má tím
výhodnější vlastnosti, čím je obsah Pb(OH)2 větší. Za optimální poměr se
považuje 35 % Pb(OH)2. Do obchodu přichází jako bílý prášek, sice jemný, ale
poněkud zrnitý. Druh vhodný pro uměleckou tvorbu se označuje "kremžská běloba".
Olovnatá běloba se již od antiky získává působením par kyseliny octové na
olovo, a proto obsahuje malé množství olověného cukru (zásaditého octanu
olovnatého), který se prozrazuje nakyslým pachem. Přesahuje-li jeho přimíšenina
1 %, je škodlivá (taková běloba s olejem více žloutne), lze ji však z
práškového pigmentu vymýt vodou.
Za
nejvýznačnější vlastnosti olovnaté běloby lze označit velkou barvicí a krycí
mohutnost a také reaktivnost s olejem. S olejem, jehož spotřebuje 7 až 13 %, na
vzduchu záhy tuhne, a to nejen na povrchu, nýbrž v celé vrstvě; je proto
nepostradatelná při přípravě olejových podkladových nátěrů a při technice
olejomalby ve vrstvách, zejména v podmalbě, která dobře přijímá další barevné
vrstvy i lazury (jež se s ní snadno spojují a nerozpraskávají). Je také vhodným
pigmentem pro přípravu olejových podkladů. Na olej působí jako slabá zásada; při
jejím schnutí vzniká malé množství olovnatého mýdla, které ještě urychluje průběh
schnutí. Tuto svou schopnost přenáší běloba i na, ostatní barvy, s nimiž je
smíšena. V čistém ovzduší odolává olejová olovnatá běloba výborně vlivům povětrnosti
a působení vlhkosti, její vrstvy zůstávají elastické po dlouhou dobu a dobře
lnou k podkladu.
Má
však i některé nedostatky. Je prudce jedovatá: třeme-li ji, musíme dbát, aby se
její prášek nerozvířil. Jsou známy případy těžkých otrav tímto pigmentem. Ve tmě
způsobuje zežloutnutí oleje, to však na světle opět zmizí. Čerstvě namalovanému
obrazu, který zežloutl, poněvadž byl delší dobu obrácen ke zdi, se vrátí původní
kolorit po několika dnech na silném denním světle a po několika hodinách na přímém
světle slunečním. Působením sirovodíku olovnatá běloba nejprve zhnědne a posléze
úplně zčerná; k této změně dojde jen tehdy, nebyla-li dostatečně pojena, tedy v
akvarelu, pastelu a u kvaše. Její ztmavnutí můžeme odstranit peroxidem vodíku,
který změní černý sirník olovnatý v bílý síran. Na olejomalbách a silně pojených
temperách se však takové zčernání nevyskytuje.
Teoreticky
vzato, mohou látky obsahující siru (kadmium, ultramarín, rumělka, litopon) přivodit
zčernání olovnaté běloby. Kupodivu dlouhodobá praxe a naše poznatky o tomto
pigmentu na malbách středověkých až barokních tento předpoklad nepotvrzují.
Projdeme-li galerii, zjistíme, že světlé části obrazů - a ty jsou až do
poloviny 19. století bez výjimky malovány olovnatou bělobou - se zachovaly v
dobrém stavu, často dokonce v nejlepším z celého obrazu. Pasty olovnaté běloby
vzdorovaly celkovému ztmavnutí i na obrazech, jejichž podklady jsou tmavé,
zatímco jiné barvy menší krycí schopnosti na takových podkladech často ztemněly.
Kromě toho jsou pastózní reliéfní nánosy této běloby na malbách starých mistrů ve
srovnání s jinými barvami méně rozpukané a nemají sklon k odprýskání. Olovnatá
běloba zaujímá v celém vývoji malby od antiky až hluboko do 19. století důležité
místo. K tomu je třeba ještě připojit, že se velmi dobře zachovala na italských
malbách 14. a začátkem 15. století, malovaných temperou, i když základem
italské tempery byl tehdy vaječný žloutek, obsahující síru. Olovnatá běloba je
materiál neobyčejně poddajný a tvárný: buď jako subtilní souvislý povlak, vytvářející
nadmíru jemný plastický reliéf na malbách gotických a raně renesančních, nebo
jako pasta zpracovaná v kompaktní vrstvu s povrchem leštěné slonové kosti na
obrazech renesančních, nebo konečně jako pastózní nánosy na malbách barokních a
rokokových, oživené osobitým rukopisem. Na obrazech rozmanitých slohových
období se s ní setkáváme v nejrůznějších formách technického použití.
Výrobu
olovnaté běloby působením octových par na olověné destičky popsal ve 4. století
před n. l. Theofrastos, v 1. století n. l. Plinius a Vitruvius. Od středověku
je její výroba uvedena ve větším počtu technických spisů. Ze všech těchto
záznamů vyplývá, že se výrobní proces minulých dob celkem nelišil od novodobých
způsobů holandského a kremžského. Teprve v posledních desetiletích došlo k
podstatné změně. Novými výrobními postupy se získává velmi čistý pigment se značně
jemným zrnem, dobrou barvicí vydatností a krycí mohutností.
Dnes
ubylo olovnaté bělobě na významu. Často se nahrazuje bělobou titanovou nebo
zinkovou, při přípravě podkladů a pastelů také litoponem.
Comments
Post a Comment